Mé martinské husy
Mé martinské husy.
V naší rodině to byla dávná tradice.Jistě i jiní dodržovali tradici posvícenské martinské husy.Podle vyprávění otec mé babičky v neděli přicházel na oběd k mladým.Vždy přinesl něco ,aby přispěl k nedělnímu obědu i rozpočtu. Velmi často to byla vykrmená husa,kachna, kohout nebo slepice. Již týden před sv.Martinem to byla vždy pořádná husa.V dobách ,kdy dědova živnost prosperovala téměř každou neděli i zde byla na stole husa. Babička přísně katolicky vychována ,podřídila i jídelníček tradicím. Během týdne bylo jen málokdy maso natož v postní den. A tak pak neděle byla opravdovým svátkem ,kdy se celá rodina scházela u jednoho stolu. Tradice a vzpomínky byly tak silné, že můj otec který byl totálně nasazen jako ročník 21 na nucené práce v nacistickém Německu dostával občas jako přilepšení pečenou husu také od maminky.To prý čerstvě upečenou husu v neděli ráno předali na Hlavním nádraží v Praze na vlak a týž den k obědu dostal otec v Ulmu tento milý a tehdy nanejvýš vzácný dárek.A husa byla ještě teplá.A samozřejmě to dost vonělo. V té době i v Německu byla nouze o jídlo natož o takovou lahůdku. Neuniklo to ani šéfovi továrny kde otec pracoval. Shodou okolností to byl zakladatel nacistické strany nějaký Strele.Jízlivě poznamenal," to se ti Češi ale mají když i do Reichu za nimi posílají pečené husy".A tak takový pohlavár si vyžebral část husy a hodně za ní děkoval i jménem své rodiny.Můj otec tradičně chodil v neděli k nám na oběd. Věděl že živíme pět dětských krků,sebe,pejska i kočičku. A tak každý týden přinášel přilepšení ve formě kuřete,kachny ale často i husy.Na Martina nikdy nescházela.Je to jistě ironie osudu, že nyní jako důchodci si již ani na sv.Martina nemůžeme, ani kousek husy dovolit.Dnes naopak nás navštěvují pravidelně v neděli děti a ti často přinášejí milé přilepšení. Na svoje zdravotní neduhy beru řadu prášků.Na noc jeden ,pro srdce ze skupiny beta-blokátorů a právě po těch jsou krásné dlouhé a barevné sny.Právě dnes se mi zdál takový hezký sen.Stěžoval jsem si šedivému stařečkovi jakého jsem jako malý chlapec znal – místního metaře s kterým jsem často brázdil s károu po vinohradských ulicích a on mi dokonce nabízel lahůdky které našel v koších.Maminka to samozřejmě nevěděla. A právě podobný stařeček mi ve snu odpověděl na moje stesky, že dnes nemám ani martinskou husu:"Ale synku vždyť mimo jednu (nebudu jí jmenovat) máš v rodině ještě řadu hus!"A tak ani letošní Martin nezůstal bez tradičních husy.
V naší rodině to byla dávná tradice.Jistě i jiní dodržovali tradici posvícenské martinské husy.Podle vyprávění otec mé babičky v neděli přicházel na oběd k mladým.Vždy přinesl něco ,aby přispěl k nedělnímu obědu i rozpočtu. Velmi často to byla vykrmená husa,kachna, kohout nebo slepice. Již týden před sv.Martinem to byla vždy pořádná husa.V dobách ,kdy dědova živnost prosperovala téměř každou neděli i zde byla na stole husa. Babička přísně katolicky vychována ,podřídila i jídelníček tradicím. Během týdne bylo jen málokdy maso natož v postní den. A tak pak neděle byla opravdovým svátkem ,kdy se celá rodina scházela u jednoho stolu. Tradice a vzpomínky byly tak silné, že můj otec který byl totálně nasazen jako ročník 21 na nucené práce v nacistickém Německu dostával občas jako přilepšení pečenou husu také od maminky.To prý čerstvě upečenou husu v neděli ráno předali na Hlavním nádraží v Praze na vlak a týž den k obědu dostal otec v Ulmu tento milý a tehdy nanejvýš vzácný dárek.A husa byla ještě teplá.A samozřejmě to dost vonělo. V té době i v Německu byla nouze o jídlo natož o takovou lahůdku. Neuniklo to ani šéfovi továrny kde otec pracoval. Shodou okolností to byl zakladatel nacistické strany nějaký Strele.Jízlivě poznamenal," to se ti Češi ale mají když i do Reichu za nimi posílají pečené husy".A tak takový pohlavár si vyžebral část husy a hodně za ní děkoval i jménem své rodiny.Můj otec tradičně chodil v neděli k nám na oběd. Věděl že živíme pět dětských krků,sebe,pejska i kočičku. A tak každý týden přinášel přilepšení ve formě kuřete,kachny ale často i husy.Na Martina nikdy nescházela.Je to jistě ironie osudu, že nyní jako důchodci si již ani na sv.Martina nemůžeme, ani kousek husy dovolit.Dnes naopak nás navštěvují pravidelně v neděli děti a ti často přinášejí milé přilepšení. Na svoje zdravotní neduhy beru řadu prášků.Na noc jeden ,pro srdce ze skupiny beta-blokátorů a právě po těch jsou krásné dlouhé a barevné sny.Právě dnes se mi zdál takový hezký sen.Stěžoval jsem si šedivému stařečkovi jakého jsem jako malý chlapec znal – místního metaře s kterým jsem často brázdil s károu po vinohradských ulicích a on mi dokonce nabízel lahůdky které našel v koších.Maminka to samozřejmě nevěděla. A právě podobný stařeček mi ve snu odpověděl na moje stesky, že dnes nemám ani martinskou husu:"Ale synku vždyť mimo jednu (nebudu jí jmenovat) máš v rodině ještě řadu hus!"A tak ani letošní Martin nezůstal bez tradičních husy.