Jdi na obsah Jdi na menu
 


Restaurace mého dětství - Národní dům, U Slavíků.

27. 2. 2009

 

 

Restaurace mého dětství na Královských Vinohradech.

 

Národní dům a Riegrovy sady

 

U Dandů – Manželé  Jizbovy

 

U Slavíků – Rodina Slavíkova

Obrazek

 Dům s restaurací U Slavíku dnes (1.3.2009)

 

 

img.jpg

 Restaurace u Slavíků v sedudesátých letech 20.století-vchod z Budečské ulice

 

Tři bloky  vinohradských činžáků jsem od svých předškolních let považoval za svůj domov.Začínalo to hned nad kostelem sv.Ludmily blokem s Národním domem. Hned pod našimi okny na rohu  Slezské a Blanické ulice byla zahradní restaurace která se hluboce vryla do mého podvědomí.

 

Obrazek

Bývalá zahradní restaurace Národního domu s kaštany dnes-parkoviště.

Nebylo mi více než tři roky a moc se mi líbila zahradní restaurace Národního domu, kde pod mohutnými kaštany každou sobotu se večer svítilo a krásně se zde hrálo. Vzpomínám na říznou dechovku i džez.Na na dřevěném pódiu vždy tancovalo několik párů. Žlutý písek a na něm červené dřevěné stoly se zelenými kovovými nohami, elegantní pohyb černobílých číšníků se sklenicemi plných zlatavého mohu s bílou čepicí. A potom ta hudba, no něco úžasného. To bylo v dobách kdy nebyla televize a i před vinohradskými činžáky seděli stařenky a staříci a jen tak se dívali a povídali, především v podvečer. Vinohradské poledne v neděli pak bylo slavnostní i tím, že se všude hrálo svátek nesvátek. A opravdová živá hudba na různých podiích u nichž okouněly a kývaly se především malé děti, fascinování hudbou tancem i životem. Moji rodiče nikdy nescházeli na tanečním parketu a já vždy byl blízko muzikantů.i rodičů. Takto se vyhrávalo ve zmíněné zahradní restauraci Národního domu a pak v Riegrových sadech také u restaurace.Ve volnu se tehdy v restauracích žilo.   Naše ložnice v domě ve Slezské ulici  byla nad výčepem restaurace paní Jizbové  v domě pana Dandy..

Obrazek

Restaurace u Dandů dnes.Dvě poslední okna vlevo to jsou okna bývalé naší ložnice.

Na rozdíl od zahradní restaurace Národního domu se hospoda pod názvem „U Dandů“udržela dodnes, dokonce byla rozšířena. I tam kde jsme si jako děti hráli na dvorku zmíněného homu je dnes posezení.. Zrušené zahradní restaurace Národního domu  je mi líto. Zmizel dřevěný plot, kde jsem jednou uvízl svojí velkou hlavou a pak mě museli  dospělí vyprošťovat, byly vykáceny ty krásné stromy -kaštany, které v máji nádherně kvetly, a s podzimem, zas nám přinášely krásnou úrodu kaštanů tak důležitých pro místní kluky.Dnes je zde jen odvětrávací komín metra a vybetonovaný zaprášený plácek pro parkování.

 

 

Obrazek

Nároží domu kde v přízemí byla ještě v osumdesátých letech minulého století byla vyhlášená vinárna Kravín.

 

Další pozoruhodnou restaurací v „mých „  vinohradských blocích byla restaurace Restaurace u Slavíků. Na rohu Korunní a Budečské ulice, naprotil pověstnému hostinci Kravín.

Obrazek

Přímo naproti restaurace je památka na slavnou hospodu a vinárnu Kravín.

Ještě dříve než jsem tuto restauraci navštívil mě zde zaujala skutečnost, že týden co týden přijížděli krásní pivovarští zlatavě žlutí,silní koně a přivážely  hranoly ledu. Byla jich vždy celá hromada a spuštěly se do hlubohého sklepa pod restaurací. Nevěděl jsem čemu se mám věnovat dřív. Vždyť v létě vidět takové hranoly ledu to byl pro mě zázrak.Vždy jsem si vzal nějaký odštípnutý kousek té studené průhlednéí vody. A ti koně, téměř zlatí s blond dlouhou hřívou a na silných nohách měli i ozdobné punčochy, krásné třásně.. Kočí jim přivázal pod hlavy plachtu s ovsem, asi aby byli klidní. Oni pak před odjezdem zanechávali na památku několik kouřících koňských koblih na dlažbě.Tam kde je dnes vchod do restaurace na Korunní ulici byl takový malý výkladek, se stěnali  pokrytými zrcadlem a ve výkladu byla vzorná úprava šálku s kávou, skleničkou s vodou džezvou a různými ubrousky. Bylo to na jižní straně a tak onen malý výkládek, který jsem jinde neviděl svítil a zážil jak se v něm odráželo slunce. Člověk hned dostal chuž na vonící kávu.

 

Obrazek

Káva je i dnes tady vynikající.

Myslím, že zde kdysi vystavovali i jiná chutná lákadla. Zajímavý nápad.

Vchod kdysi býval z rohu Budečské ulice za krásnými dokonale lítacími dveřmi .Vlevo byl malý výčep, vpravo jídelna a naproti se přicházelo do kavárny.

 Děda měl tehdy záměčnickou dílnu hned vedle restaurace, navíc se zde všichni živnostníci znali a společně museli již tehdy odrážet ataky nerozumné části mocipánů, které chtěli důsledně zlikvidovat i drobné živnostníky u nás.

 

Obrazek

Restaurace dnes v ulici Budečská

 To ty pronásledované stmelovalo ještě více a hospoda u Slavíků byla jejich baštou.Babička často vařila pro děti nemasová jídla, děda byl naopak masový.Tak často přes týden měl raději hospodskou stravu než tu prospěšnou zdravou.domácí.

 

Obrazek

Budečská ulice, dům kde měl můj děda zámečnictví

 Říkal, že ta je jen pro děti.Neděle s husou to byla i pro něj vyjímka, Když pak později babička zemřela bylo stravování v restauraci  již nutností. Zde také čerpal můj děda odvahu a sílu a tak když se vracel večer Budečskou ulicí domů nikdy nezapoměl velmi hlasitě vyjádřit svůj postoj pod konkrétními okny   nově „zrozeným komunistům, důvěrníkům a udávajícím domovnicím. Jeho oblíbené bylo „Američané jsou už v Ruzini, tak tak koukejte  bolševická pakáži táhnout“ a také „Až to praskne tak Vás osobně na zdejší kandelábry pověsím“. Děda tak velmi účinně dělal kádrový profil celé rodině a měli jsme tak všichni jednu z nejčernějších černých teček jaké kdysi byly. Jsem na něj hrdý.Přitom děda byl velmi dobrý člověk, kuřeti by neublížil. Nikoho jsem neviděl tak plakat jako právě jeho když mu zemřel krásný tříletý vnuk.Člověk by měl mít vždy odvahu blbost a blbce  označit tím pravým jménem..Mě odvaha mého dědy „provázela“ jak při studiu, tak na vojně, ale naučil jsem se také něco od něj. Děda to byl můj nemilejší člen naší rodiny. Když jsem přišel k němu do dílny nechal mě dělat co jsem chtěl. Několikrát mě také křísili .Jednou po úrazu elektrickým proudem, jindy zas se na mě sesunuly nějaká železa, jindy jsem polknul kus olověné desky, která se používala jako matrice na klíče. Ale děda byl veselý a dobrý člověk, hodně toho uměl, byl v mých očích bohatý, krásně zpíval a dokonce dokázal vyhnat moji učitelku z jeho dílny buše přitom  silně kladivem do kovadliny. To byl můj vzor. Když měl děda na dveřích dílny cedulku „Přijdu hned“ pak jsem jej hledal  buď v Kořalně ve Slezské ulici kam chodil na kafe s rumem se svými dvěma syny (později hostinec u Hrocha a nyní zase čínská restaurace“)  nebo v“ buffe“ v kině Ilusion (svého času Bystrica) ale hlavně v jeho domovské restauraci „U Slavíků“. Tam měl děda ve výčepu své místo a vždy jsem byl rád když jsem jej tam našel. Pro mě to byl svátek. Sedět mezi místními živnostníky, všichni  již pokročilého věku a já jsem mohl  si vybrat mimo malinovky (POMO a jiné) dokonce z jídelního lístku co jsem chtěl. Moje maminka o tom ovšem nevěděla. Měl jsem i svého oblíbeného pana vrchního. Byl to pan Kapr. Děda mě vyprávěl, že jej komunisté zavřeli do vězení v Jáchymově a on přežil a dokonce se vrátil.I pro mě byl hrdinou.. Z hoteliéra byl nyní  jen pomocný číšník, ale pro mě byl nejlepší pan vrchní jakého jsem kdy znal. S noblesou jsem jako mladý pán dostal od něj vždy  jídelní lístek v koženém pouzdře. To se tehdy již v 3. a 4.cenové skupině nedělalo. Já tehdy jsem neuměl číst, ale prohlížel jsem si lístek, poznal jsem bezpečně jen číslice. Vybral jsem si to nejdražší. Začal jsem pravým Vídeňským řízkem a bramborovým salátem a  s velkou oblohou. A pak další dobrota Polská omáčka s mandlemi a rozinkami, s jazykem , se šlehačkou a knedlíkem.

Obrazek

Domácí vzpomínka na dobroty u Slavíků

 

Dodnes to považuji za vrchol gurmáství a kuchařského umění, a neustále  nutím manželku ,aby napodobila chuťe mého mládí. Musím konstatovat, že se k tomu vrcholu kuchařského umění má žena blíží ale stále to není ono. Dneska je telecí řízek „a lá Vídeň“ vzácností a švestkovou omáčku s hrozinkami a madlemi nikdo tak neumí jak to uměl nebožtík kuchař pan Slavík.Dodnes vidím bývalého majitele restaurace, později jen odpovědného vedoucího, štíhlého pana Slavíka jak elegantě, perfektně oblečen přeje hostům dobrou chuť a ptá se jich zda jim něco nechybí. Dnes vidím takovou postavu již jen v prvorepublikových filmech. Pan Slavík s jeho elegantní manželkou mi připomínají postavy našeho pana prezidenta Dr.Eduarda Beneše a jeho manželky. Když měl pan Slavík restauraci v plné režii seděla paní Slavíková v takové dřevěné budce, ne nepodobné budkám tehdejších dopravích strážníků na křižovatkách v Praze. Obsluhující personál jí nosil různé barevné korálky pokaždé když nějaké jídlo dali hostům. Vedle budky s paní Slavíkovou byly malé lítací dřevěné dveře,takové jaké jsou  v „ saloonech divokého západu.. Mě fascinovala jak paní Slavíková, připomínala mi strážníka řídídho chod restaurace. tak zručnost číšníků, kteří umě rozrazili v běhu lítací dvířka a dávali různé barevné korálky paní Slavíkové, přitom drželi tácy plné jídel.. Lítací dveře vedly  do kuchyně a tam kraloval bratr pan Slavíka. Ten na rodíl od majitele restaurace měl několik dětí, byl vysoký urostlý, stále se usmívající a jako kuchař byl mistr nad mistry. Otec vzpomínal jeho recept na dobrý guláš a svíčkovou.který otci vyučenému řezníkovi prozradil. Mimo jiné bylo nutné, aby takový guláš a svíčková tři dny „zrály“ v lednici než se servírovaly hostům Bohužel mistr kuchař zemřel tragicky společně s celou rodinou, myslím, že se zachránilo jen jedno dítě. Když se pozdě večer vracel pan Slavík – kuchař domů přiložil hodně do kamen zn.Club, tah komína byl  tak špatný že se celá rodina do rána otrálila kysličníkem uhelnatým. Byl to tehdy nervydrásající  pohřeb celé rodiny a dlouho se u nás na tuto tragedii vzpomínalo. Jak socialismus sílil tak název restaurace zrušili a pana Slavíka přeložili do jiné neprosperující reaturace také na Korunní třídě nedaleko Vinohradské vodárny.

Obrazek

Při oslavě třicetin mladší mé dcery v interiéru loveckého salónu s mnohými trofejemi, včetně divočákovy deky

Jemu se podařilo restauraci pozvednout a dodnes patří zase mezi dobré a přežívající byť již mezi  Žižkovské restaurace, Je v tom jistě vliv pana Slavíka. Od svých šesti let bydlíme v bývalém bytě mého dědy nad zámečnickou dílkou v Budečské ulici.

Obrazek

Kuřecí kapsa také vypadá  lákavě a je opravdu velmi dobrá ze současného jídelního lístku restaurace.

 

Restaurace se během těch šedesáti let dost měnila, napřed zmizel název u Slavíků, pak tam bylo vše možné, výrazněji se zapsalo vlastnictví restaurace zpěvákem p.Landou s názvem „Rudý baron“. Pak se zace měnilo, rekonstruhovalo až dnes opět je to restaurace u Slavíků. Každý den při cestě do práce a při cestě zpět chodím půl století kolem oken restaurace.

 

 

Obrazek

S mladší dcerou oslavenkyní, která ještě pamatuje jak chodila s sourozenci pro točenou limonádu do zdejšího výčepu.

 Když byla konečně restaurace naposledy rekonstruhována a dostala své původní jméno a mě to tam táhlo. Využil jsem třicetin své mladší dcery a sešli jsme se v salónku.této vzkříšené restaurace. Já mimo těch třicátin jsem také vzpomínal na minulá léta. Seděli jsem v prostorách bývalé kavárny, kde mi v paměti utkvělo původní vybavení. Vzpomínám si, že  se mi líbila tmavě rudá sametová křesla kombinovaná s černým leštěným dřevem ve formě lavic, sestavých v systému „separae“.Dnes je salónek zařízen jako lovecký s četnými loveckými trofejemi. Jídlo i obsluha byla výborná, i zvěřinu jsem si mohl zde dopřát.

 

Obrazek

Okusil jsem zvěřinu, kančí a jelení nudličky v Robátkově pochoutce s bramborovým knedlíkem.

Ptal jsem se personálu, zda má restaurace ještě nějaké kontakty s panem Slavíkem. Nejsou zde žádné rodinné ani jiné vazby jen majitel požádal paní Slavíkovou zda by mohli používat původní na Vinohradech známý název-. Pan Slavík již také zemřel, paní Slavíková dosud žije nedaleko Prahy. Naposledy jsem potkal pana Slavíka s jeho psaní na Korunní třídě.

 

ObrazekNěco ze sportovního světa. Pod názvem namožený sval dostanete tuto opravdovou pochoutku.

 

On mě již nepoznal, ale pamatoval se na mě a mého dědu.Ještě mi stačil říci několik zajímavostí z doby kdy byl jeho štangastem můj děda a pak jsme si popřáli vše nejlepší – naposledy. Myslím, že by  tak výrazná osobnost Vinohrad měla mít místo v mém vzpomínání – člověk a jeho dílo.

 

Obrazek

Posezení je příjemné, hostů není moc, ceny slušné obsluha výborná.Personál dělá tradici pana Slavíka opravdu čest.

Jak si vzpomínám mezi návštěvníky restaurace patřilo hodně místních živnostníků. Byl to především písmomalíř a lakýrník pan Běhounek z Korunní ulice, majitel čistírny tamtéž pan Moudrý, Trafikant ze Slezské kolega dědy z 1.světové války pan Jaroš a jeho synové, papírníci bratři Prášilové z Budečské ul., Obchodník s elektro a radiem pan Ponrt, zelinář Židlický, Starý pan Maceška a jeho synové, holič pan Havelka,košíkář z Budečské pan Holub a řada dalších z místa.

 

Takovou restauraci vřele doporučuji všem a ve vzpomínce na pana Slavíka.

 

 

Obrazek

Po rodinné oslavě před restaurací já s částí rodiny.Byli jsme spojeneni a určitě se zase vrátíme.

Všechny fotografie z návštěvy restaurace v únoru 2009.

 

Na památku nezapomenutelných lidí a jejich díla

Jiří Antonín Votýpka , Praha 27.2.2009

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Chuť vůně a jídlo vůbec

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář